Neplodnost (sterilitu) označujeme stav, kdy žena při pravidelném pohlavním styku, tedy přibližně 2x týdně, neotěhotní do 1 roku. Dalším pojmem, který je v úzké souvislosti s touto problematikou používán, je tzv. infertilita. Jde o nemožnost ženy donosit plod do porodu a dochází ke spontánnímu potratu. V anglosaské literatuře se tento pojem používá pro neplodnost všeobecně.
Proč nemůžu otěhotnět?
Příčiny neplodnosti dělíme na mužské, ženské nebo nezjistitelné. Poměr je přibližně 40 % na straně muže, dalších 40% na straně ženy a zbylé nelze identifikovat, nazýváme je idiopatické. Příčina neplodnosti zahrnuje širokou škálu možností, kterou nelze jednoduchým shrnutím pojmout. Může se jednat například u obou pohlaví o hormonální problém, dále o poruchu tvorby spermií u muže a vajíček u ženy na podkladě vrozených, či získaných poškození. Nemalé procento příčin je zastoupeno tzv. morfologickými změnami, které spočívají ve vrozených vývojových vadách mužských nebo ženských orgánů.
Častou příčinou neplodnosti je také tzv. anovulace, tedy nemožnost uvolnění vajíčka z vaječníku. Tento problém je někdy řešitelný velice jednoduchou medikamentózní terapií, jindy může být svízelnou překážkou. Z dalších častých a poměrně sílích příčin je problém snižování kvality spermiogramu u mužů, který se za posledních několik desítek let velice rychle zhoršil.
Diagnostika neplodnosti
V diagnostice neplodnosti se využívá na základě anamnézy léčeného páru široká škála vyšetření, počínaje bazální diagnostikou laboratorních hodnot hormonálních hladin, spermiogramem, přes opakované ultrazvukové vyšetření až po výkony prováděné na operačních sálech. Jejich cílem je mnohdy nejen diagnostika, ale i vlastní terapeutické řešení.
Máme vážný problém
Reakce párů na potíže s otěhotněním jsou velice rozdílné a jsou dány osobností člověka. Je důležité, aby partneři, kteří vstupují do léčby, byli jasně srozuměni s celým postupem terapie a neměli žádné nejasnosti, které by mohly jejich vnímání problému negativně ovlivnit a snížit důvěru páru v úspěch metody i lékaře. Významnou roli v celém procesu hraje i psychika, její podíl však lze jen zřídka určit. Z důvodu nemožnosti otěhotnět vzniká u páru stresová situace, která podmiňuje stres organismu. Díky němu mohou nastávat potíže jak tělesné, psychické, tak i problémy ve vztahu. V literatuře je uváděno, že tyto symptomy jsou pozorovány až u 60 % párů, které se léčí se sterilitou, avšak neznamená to, že jde o jev způsobující neplodnost, jako spíše o jev doprovodný.
Vyléčíme se?
Úspěšnost léčby neplodnosti se dlouhodobě pohybuje mezi 30-40%. Soubor párů, které se dostaví k léčbě, je velice rozdílný a některé faktory ovlivňují úspěch poměrně značně. Například věk ženy hraje v úspěšnosti všech metod velkou roli. V optimálních letech pro reprodukci, která je v počátku třetí dekády života, se výsledky úspěšnosti pohybují kolem 50 %, zatímco ve skupině žen nad 40 let je tento výsledek již pod 10 %. Při léčbě neplodnosti se krom řady jiný metod používají hormonální přípravky. Řada žen se obává jejich vlivu na nárůst hmotnosti. To je však omyl, protože terapie bývá většinou krátkodobá.
Na hrazení umělého oplodnění se poměrně vysokou měrou podílí zdravotní pojišťovny. Je nutné upozornit, že léčba bývá velice drahá, a proto je úhrada limitována na období, kdy výsledky metod přinášejí uspokojivé výstupy. Většina pojišťoven hradí léčbu do 40 let věku ženy. V tomto období jsou hrazeny standardní postupy. Ty však nezřídka musí být doplněny metodami nadstandardními, které si neplodný pár musí hradit sám.
Etické problémy
S rozšiřujícími se možnostmi léčby se čím dál více řeší i etické otázky, které nejsou často zákonem přesně ohraničené. Například programy darování spermií, vajíček či celých embryí mohou být poměrně velkým morálním problémem, který musí pár překonat. Legislativně a eticky nevyjasněná je také otázka tzv. náhradní matky (žena, která donosí dítě jinému páru). Vše, co je při umělém oplodnění konáno, může být z různých, např. náboženských důvodů, neetické a nemorální, z tohoto důvodu se postupy u páru individualizují.
V budoucnu lze očekávat postupné zlepšování výsledků léčby na podkladě dokonalejších diagnostických metod a markerů, které mohou odhalit možnosti či potíže, jež úspěšnost terapie blokují. Předpokládá se také zdokonalování genetických metod, při kterých bude možno zkontrolovat embryo mnohem přesněji než nyní. Rozvoj genového inženýrství ukazuje, že jeho propojení s reprodukční medicínou bude v blízké budoucnosti poměrně zásadní.
Aktualizováno: 17.2.2010
