Prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc – Průkopník asistované reprodukce

Pane profesore, jak jste se dostal k zaměření gynekologie - porodnictví?

V době, kdy jsem ukončil studium medicíny u nás, ještě existoval systém tzv. umístěnek. Dostal jsem se do psychiatrické léčebny v Kroměříži, ale hned při nástupu jsem věděl, že tam zakotvit nechci. Po půl roce mě z léčebny skutečně uvolnili a přiřkli mi místo v malé porodnici na Kroměřížsku. Byl jsem tam několik let a udělal jsem si atestaci z gynekologie a porodnictví. Až v roce 1968 jsem se dostal na kliniku v Brně, kde jsem se později stal přednostou. Ale jak vidíte, obor si mnohdy člověk nevybírá, prostě do něj spadne.

Přesto jste v něm dosáhnul velkých úspěchů…

Jakmile člověk něco dělá a začne tomu rozumět, začne ho to i bavit. A přesto, že musíte zvládnout celý obor, dřív nebo později se specializujete na jednu oblast. A právě na klinice jsem se dostal k léčbě neplodnosti. Dříve tato léčba spočívala především v operativě. Ve snaze pomoci neplodným párům jsme mnohdy vyčerpali všechny možnosti, a přesto jsme řadě z nich pomoci nedokázali. Asistovaná reprodukce se nám začala jevit jako perspektivní obor.

Jaké jste měli výchozí podmínky pro rozvoj asistované reprodukce?

Na brněnské klinice jsme měli ve dvou směrech mimořádně příznivé podmínky pro rozvoj tohoto oboru. Jednak tu existoval řadu let ústav embryologie u savců a problematice léčby neplodnosti jsme se věnovali celá léta. Na popud ředitele embryologického ústavu, prof. Dvořáka, jsme se rozhodli o umělé oplození pokusit. Zpočátku to bylo velmi složité, museli jsme překonávat morálně etické a právní problémy, získat řadu svolení. Výhodou bylo, že jsme měli brzy úspěch. Asi třetí pár zařazený do programu otěhotněl, a i když tato žena později potratila, ověřili jsme si, že metoda funguje. Donošení prvního dítěte bylo obrovským úspěchem.

Vycházeli jste při prvních pokusech o umělé oplodnění ze zkušenosti Vašich kolegů ze západu?

Občas jsme se dostali k literatuře ze západu, ale hlavní přínos v získávání poznatků byl ze strany prof. Dvořáka. Ten jako jeden z mála měl možnost vyjet na západ a zprostředkoval nám některé informace a zkušenosti. A my mohli tyto znalosti pojit s našimi zkušenostmi, a tak jsme dosáhli úspěchu.

Dokázal jste k celému procesu umělého oplodnění přistupovat striktně vědecky, nebo tam pro Vás byla i emoce spojená s vědomím, že se dotýkáte tvůrčím způsobem života?

V medicíně se vždycky dotýkáte života. Primárně jsme byli vedeni snahou pomoci párům, kterým jsme dosud pomoci nemohli. V medicíně je toto východisko vždy základní motivací - chcete léčit s úspěchem a pomoci. Ale brzy se přidal aspekt uvědomění, že si „hrajeme“ s otázkami, které nejsou v medicíně zcela běžné. Rychle se také objevil tlak okolí, abychom se vyjádřili, jak dalece a kam ještě hodláme jít. Nakonec se propojila snaha o medicínský pokrok s poznáním, že práce, kterou děláme, je hluboce etická, morálně závažná a spojená s řadou právních otázek. Mnoha problémů přetrvává dodnes a etika nabývá stále větší důležitosti.

Jak se konkrétně postupuje v eticky sporných případech?

Některé otázky upravuje zákon, například nepovoluje volit si při umělém oplodnění pohlaví. V otázkách, které zákon neupravuje, se celý problém konzultuje s právníky, odborníky na rodinné právo. Pokud se ukáže, že by nedošlo k porušení žádného zákona nebo mezinárodních smluv, předkládá se problém etické komisi, která je na každém pracovišti. Bývá složena z vedoucí osoby kliniky, z vedoucí osoby embryologie, právníka, externího psychologa nebo sociologa a náboženského činitele. Až tato komise vydá rozhodnutí, teprve potom je možno začít pracovat medicínsky.

Dostal jste se do situace, kdy stanovisko etické komise pro Vás osobně nebylo přijatelné?

Problematických případů je mnoho a někdy lékař sám vnitřně neví, co je lepší. Ilustruje to případ, kdy se na mě obrátila žena, která neměla dělohu. Chtěla vědět, zda je schopna mít biologicky dítě, zda je vajíčko oplodnitelné. Zde vyvstává dilema, zda máme možnost pacientce odmítnout vyšetření. Usoudili jsme, že se pokusíme vajíčko oplodnit a embryo zmrazíme. Embryo se vyvíjelo, zmrazili jsme je a žena tak dostala odpověď na svou otázku. Ale následně bylo třeba vyřešit, co s  embryem. K jeho donošení se nabídla poměrně mladá matka této ženy. Při rozboru situace však vyvstaly závažné problémy ze strany rodinného práva. Rodiče se přesto ale začali právně domáhat přenosu embrya, obraceli se na parlament i prezidenta. Řešit taková dilemata je velmi obtížné.

Kliniku navštěvuje nejen klientela tuzemská, ale i zahraniční. Co ji do České republiky přivádí?

Zahraniční klientelu přivádí na prvním místě finanční dostupnost celého procesu v České republice při současně celosvětově srovnatelné úspěšnosti. Druhým významným faktorem je skutečnost, že medicínsky děláme některé věci, které se v Evropě provádějí velmi svízelně. Jedná se především o propracovaný systém darování vajíček. Je to velmi úspěšná metoda, její výsledek je vyšší než 60%. To má ale také za následek, že jsme pod přísnou mezinárodní kontrolou. Tím je zajištěn přesný a bezchybný postup celého procesu.

Nepociťujete jako svazující, když k Vám přicházející páry upínají veškeré své naděje?

Samozřejmě, rodiče sem jdou s velkými nadějemi a vnímají to jako poslední krok, který ve snaze o dítě, dělají. Většinou už mají za sebou všechno to, co pro spontánní početí dítěte udělat mohli. Přicházejí s nadějemi, které můžeme splnit částečně. Většina z nich nemá jinou šanci než těhotenství pomocí asistované reprodukce. Výsledky jdou povzbudivé, k otěhotnění dochází až ve 40% případů. Což je číslo evropské úrovně.

Mluvil jste o dárcovství vajíček, což může řada lidí vnímat velmi kontroverzně. Máte dostatek dárkyň?

Zatím máme vzhledem k požadavkům našich klientek dárkyň dostatek. Jejich počet se pohybuje v desítkách. Ale není to optimální, není jich tolik, abychom si mohli vytvořit obsáhlejší registr. Obecně v Evropě je s dárcovstvím vajíček problém.

Je mezi mladými lékaři zájem o reprodukční medicínu?

Ten zájem je, ale je hlavně teoretický. Lákavé na tomto oboru je to, že do něj vstoupíte a přibližně do roku, roku a půl, máte výsledek – narození dítěte. To je pro lékaře vnitřně velmi uspokojující. Ale mladí lékaři se často obávají velmi úzké specializace, protože by jim mohl uniknout zbytek oboru. A to je trochu omezující.

Co Vy sám považujete za svůj největší osobní úspěch?

Asi to, že krok do reprodukční medicíny se podařil. Mnoho lidí tuto možnost zvažovala, ale neuskutečnila, protože podmínky byly velmi složité. My jsme ten krok udělali a on se stal uznávaným a propagovaným a reprodukční medicína se stala jedním z úspěšných a neustále se rozvíjejících medicínských oborů.