Pane docente, kromě totální endoprotézy, ať již cementované, necementované nebo hybridní, se dnes hovoří i o nových metodách, například o resurfacingu, můžete nám je přiblížit?
Resurfacing je metoda, při které se nahrazuje pouze povrch jamky a hlavice kyčelního kloubu. Endoprotéza je tedy vhodná pro ty, kteří mají zachovalý tvar obou částí kyčelního kloubu. Používá se především u mladších lidí, kdy je předpoklad, že bude třeba implantát měnit a je nutné zachovat maximum kosti. Pro výrobu implantátu se používá kov, keramiku použít nelze, protože by se v tak tenké vrstvě snadno poškodila. Ale samozřejmě i tato metoda má své problémy, Při pohybu kloubu vznikají na základě otěru ionty kovů. Diskutuje se o jejich nežádoucích účincích na lidský organismus, které však nebyly zcela jednoznačně prokázány. Resurfacing se v současnosti indikuje velmi uvážlivě.
Jak dlouho se tato metoda používá?
Kdybychom to vzali do důsledků, tak vlastně první náhrada prof. Johna Charnleye byla vlastně také resurfacingem. Ale hovoříme-li o moderním resurfacingu, používá se zhruba 12 let.
Jaká je životnost tohoto implantátu, některé zdroje tvrdí, že doživotní…?
Je omyl domnívat se, že jakákoliv protéza vydrží doživotně. Jedná se o mechanickou záležitost, endoprotéza se nemůže, narozdíl od jiných částí těla, regenerovat a čím více ji zatěžujeme, tím dříve se opotřebí. U starších lidí je zatěžování kloubu pohybem výrazně menší, tedy životnost bývá delší. To ale neznamená, že mladí lidé nemohou s endoprotézou žít plnohodnotný život, sportovat a podobně. Jen je třeba brát skutečnost rychlejšího opotřebení v potaz.
Lze vyjádřit poměr mezi klasickou výměnou kyčelního kloubu a resurfacingem?
Je to zhruba 90% klasických endoprotéz a 10% resurfacingů. Důvodem je indikace, přesvědčení lékaře o tom, co pacientovi maximálně pomůže.
Hradí resurfacing zdravotní pojišťovna?
Samozřejmě, tento zákrok a implantát je zařazen do sazebníku zdravotní pojišťovny, tedy plně hrazen.
Jaké jsou další moderní metody, které se v současné ortopedii v rámci léčby kyčelního kloubu užívají?
Z novějších metod se dá hovořit o metafyzárních endoprotézách, kdy fixace dříku je pouze v oblasti metafýzy a nezasahuje do diafýzy a tím také významně šetří zdravou kost. Jiné, výrazně odlišné techniky v podstatě nejsou. Samozřejmě se změnily kontaktní povrchy, částečně materiály, ale to všechno jen ve snaze zlepšit integraci a funkci endoprotézy. Typ a forma implantace jsou stále stejné. Často se také hovoří o miniinvazivních metodách, jedná se ale především o operační přístup, který by měl být při miniinvazivní metodě podstatně šetrnější. To je samo o sobě trochu zavádějící, protože je samozřejmé, že operatér musí přístup pro výměnu kloubu udělat vždy co nejšetrněji.
Na trhu je velké množství endoprotéz, podle jakých kritérií lékař vybírá?
Každý implantát, který může být použitý, musí být schválen k užití v konkrétní zemi. U nás musí odpovídat normám, platným pro EU. Problém ale je, že pojišťovna nehradí cenu samotného implantát, ale určitou paušální částku na operaci. Ta byla stanovena na základě dohody mezi ortopedickou společností a pojišťovnami. Suma zahrnuje veškeré náklady na operaci. Je ponecháno na lékaři, jakou endoprotézu použije. Situace je tím ale velmi složitá, protože na jedné straně máme omezené finance, které nepokryjí plné spektrum možným endoprotéz, na straně druhé pacienta, který potřebuje určitý typ implantátu. Když se rozhodneme dát jednomu pacientovi dražší implantát, než je domluvená platba, jsme nuceni na jiném ušetřit a použít implantát levnější. Buď musí přijmout fakt, že dostane ten, který pro něj nemusí být nejvhodnější, nebo čekat, jestli se nám podaří ušetřit a budeme moci dražší implantát použít. To považuji za naprosto nepřijatelné. Přestože na našem pracovišti ( FN Motol) provádíme největší počet kloubních náhrad v republice, nejsložitější reoperace, máme největší škálu zákroků, jsme nuceni prakticky používat nejlevnější implantáty v republice. Vůbec nechci předjímat, že jsou špatné nebo méně kvalitní, ale každý soudný člověk ví, že dražší věc je většinou kvalitnější.
Tím se dostáváme k problematice definování standardu a nadstandardu. Má u nás možnost pacient přijít a říci, že si operaci kompletně zaplatí a chce pro sebe optimální endoprotézu bez ohledu na cenu?
Bohužel u nás není možnost, že si pacient pro sebe sám zaplatí ten nejvhodnější implantát. Není ani legální, například finančním darem pro nemocnici, získat výhodnější termín k operaci. Já jako operatér bych si přál, abych nemusel dělat kompromisy. Chci operovat tak, jak mi velí odbornost, lékařská etika a mé přesvědčení. Samozřejmě žádný zdravotní systém na světě nehradí všechno všem. Ale když je pacient, který si může doplatit, proč musí dostat, to co chce momentálně lékař, dle svých možností, potažmo tedy co dovolí pojišťovna? Pojišťovna hradí, co jí dovolí množství financí, a není to málo, ale myslím si, že připojištění by pro pacienty vyřešilo spoustu problémů. Ve standardu, tedy v tom, co pojišťovna hradí, by pacienti nebyli ochuzeni o nic z toho, co mají nyní. Ale pokud by měli možnost připlácet, získali by možnost další volby.
Byly by to ale pro pacienty únosné částky?
Doplatek v ortopedii by jistě nebyl nijak závratný, pohyboval by se dle mého názoru u některých postupů maximálně do 10ti tisíc. Jsem přesvědčený, že celá řada výrobců implantátů by vyšla pacientům vstříc a nastavila ceny tak, aby pro ně byly přijatelné, protože je jasné, že by se jim to vyplatilo. A jistě by se zvýšil počet implantátů, které by do standardu mohly být zahrnuty a byly by tedy bez doplatku. A navíc není důvod, proč by nešlo každý rok standard aktualizovat, dle finanční situace. Tedy i ti, kteří by si doplácet nemohli, by dosáhli na kvalitní péči.
Publikováno: 13.12.2010
