Servis na Oční Klinice

No... Mám týden po operaci na Oční Klinice ... Myslím, že je ještě brzo na závěry. Zvlášť, když je to tak velice subjektivní záležitost. Četla jsem mnoho pozitivních i negativních ohlasů. Ale neřídila jsem se jimi. Každý má jinou vadu, jiný počet dioptrií, jiné vnímání a jeho mozek jinak zpracovává nové informace. Bohužel musím přiznat, že můj úmysl byl pouze sobecky estetický. Brýle mě obtěžovaly pouze tím, že mi seděly na nose a já si bez nich připadala krásnější. Nosila jsem je dvacet let už od dětství a myopie se mi postupně zhoršovala více na levém oku. P: -1,5 L: - 4,5. Čočky jsem za celou dobu zkoušela jen dvakrát a nikdy si na ně nezvykla. Samozřejmě jsem se po operaci těšila na praktickou stránku věci. Nezamlžování brýlí při vstupu do teplejší místnosti ze zimy, moct lépe a kvalitněji rekreačně sportovat, atd... Nevím, co bude za pár měsíců, až se mozek naučí zpracovávat nové informace, až nebudu muset denně kapat a spát v tmavých brýlích. Možná budu také říkat oblíbenou větu všech diskutérů: NEJLEPŠÍ INVESTICE V MÉM ŽIVOTĚ.. No mám tak trochu pocit, že je to nejodpornější klišé, co jsem za poslední dobu slyšela..:-) Momentálně si bez brýlí připadám, jako kdyby mi usekli ruku. Za těch dvacet let mi obrovsky chybí. I když vidím dobře, mozek stále vysílá sos a chce je zpět na nose. Snad se to upraví. Proč jsem se rozhodla napsat je to, že já mohu reagovat objektivně zatím jen na samotný zákrok. byla jsem opravdu opravdu nejvíc znechucená z jednání na Oční Klinice. Všechno probíhalo bez emocí a nadsvětelnou rychlostí. připadala jsem si, že kupuju boty. Změříme nohu, chceš si o tom povídat? Proč? tady jsou boty, zaplať a jdi. O panu docentu Smečkovi najdete jen samou chválu. Mě přišlo, že ta chvála je už možná zašlá a že je to jen dobře fungující business. Zatím nemohu říct popel na jeho operační dovednosti. Ani nechci. Mluvím o těch lidských, které, podle mě, k tomu patří. Nikdo nemá stejné pocity. Za svoje peníze nechci jen dobře vidět, ale požaduji i servis. Na klinice jsem klient, ne otrava, co zdržuje. Nejdůležitější je podepsat papíry, kde klinika nezodpovídá za nic. A doporučuji všem to ani nečíst, protože já měla chuť ze všech těch rizik odjet domů. Hlavně moc neotravovat, nejsme přece žádný bábovky. Nebojíme se, co bude potom. Je to přece naprosto normální věc. To ví snad každej.. Já se ale ke svému strachu a nevědomosti hrdě přiznám. Otrávil mě spěch a samozřejmost. Otrávila mě absence informací a absence výstupních dokumentů. Otrávilo mě téměř vystrkání z ordinace při předoperačním vyšetření. Otrávily mě otrávené výrazy, schovávané za profesionálními úsměvy všech na klinice. Otrávilo mě skoro až hrubé napomínání pana docenta Smečky při samotném výkonu, kdy má mozek přirozeně nejvíce strach a složitě se koncentruje. Těžko se uklidníte, když vám někdo bude lát, aby jste se uklidnili a ať si rozmyslíte, jestli tu chcete být. Atd, atd... Takže já paní Otrávená hledím na stole na svoje brýle a omlouvám se jim za to, že jsem o nich prohlašovala, že je po operaci rituálně rozšlapu. A těším se na to, až vyprchá hořkost z přístupu a zbude jen vděk z dobře odvedené kvalitní práce!