Moje artroskopie

Nevím, zda se zde může jmenovat, tak aby toto nebylo vymazáno, raději nebudu uvádět konkrétní jména a pracoviště. 12.1.2012 sem na horách stoupla na lyže ujela dva pomalé obloučky (neumím to, učila sem se) a z následného pádu již jsem se sama nedokázala postavit. Nepustilo mě vázání. Levá noha pekelně bolela, zejména vnější strana kolene. S pomocí manžela jsem se postavila a odkulhala pod kopec, prudší část vedoucí do hospůdky jsem sjela po zadku. A strávila tam zbytek dne. Na nohu sem nemohla došlápnout a několikrát se mi stalo, že při špatném pohybu najednou cvak a já byla na zemi v pěkných bolestech. Noc byla hrozná, nemohla sem bolestí spát a proto se mi neustále chtělo na WC, byla sem asi 5x a na hotelu nebyla ani židle, tak sem tahala s sebou křeslo , abych tam mohla odskákat s nějakou oporou. Posazení a hlavně zvednutí z WC byl velký tělocvičný úkon. Druhý den jsme jeli domů a já hned na ortopedii, kde už ale byl zavřený RTG, takže na chirurgickou pohotovost. Zde mi nechali udělat ten RTG který byl dle chirurga čistý. Vzhledem k tomu, že sem nemohla dopnout koleno a ani ohnout. Bylo mi vynadáno a byla jsem označena za nevyšetřitelnou. Dali mi ortézu, fr. hole a poslali na spádovou ortopedii. Přejela jsem celé město, aby zjistila, že tam už mají dvě a půl hodiny zavřeno. Noha pekelně bolela a já musela domů. To byl pátek. V pondělí sem se dostavila na původní ortopedii, kde jsem byla prvně. Velmi šikovný pan ortoped mi vyšetřil koleno, nenutil mě ho ohýbat či natahovat násilím a pak že ho mám plné tekutiny a bude potřeba punkce. Svolila sem nic netuše, ale pak se trochu zděsila, když sem viděla, jak se složitě připravuje: omytí rukou, rukavice, sestra mi půl nohy potřela desinfekcí, k tomu ty různé emetky a injekce…no, trochu nejistě sem se ozvala. Tak pan doktor řekl, že když se ani nepohnu, že mi slibuje, že je to bezbolestný. Že prý hodně lidí cukne a pak vypráví, jak je to bolí. Tak sem se ani nehnula a opravdu to ani trošku nebolelo. Z kolena mi vytáhl bohužel 55 kubíků krve. Když prý se vytáhne krev, je to znamení, že je něco špatně a musí se na operaci. Svolila sem. Měla jsem se druhý den dostavit, že bude přítomen operatér a dojedná si mě přímo na konkrétní datum. Ve zprávě sem měla, že koleno napnu, ale asi 10°mi zbývá a ohnutí prý jen na 30°,takže nic moc. No, druhý den sem přišla, pan operatér byl mladý muž od rány s kolenem se nebabral, asi byl zvyklý, že jeho klienti jsou v narkóze, takže mi v jednu chvíli i vytryskly slzy. Nicméně mě na zákrok objednal. Dost mě překvapilo, že místo operace bylo dosti vzdálené a ráno na sedmou hodinu být v tolik km vzdáleném místě se mi nelíbilo, ale nedostala sem na výběr a v rychlosti, při jaké prohlídka probíhala sem se nestihla vzepřít. Bylo to po týdnu. V té době sem si musela oběhat předoperační. Což byla laborka krve a moči, EKG a prohlídka u praktického lékaře. Podle papíru jsme si rovněž měla sama oholit koleno. V tomto týdnu jsem i plánovala cestu. Jelikož manžel musel být v práci a v případě volna bych byla klidnější, kdyby zůstal s dětmi. Při propočtech dopravního spojení a přestupů mi vycházel budíček na 3:30. Nakonec se to ale povedlo a manžel mě dovezl až k nemocnici. Nástup byl tedy v 7 hodin, v ordinaci se mě zeptali na nacionále a ti, co neměli berle, je vyfasovali. Postoupila jsem do patra, kde ale pro nás již nezbyly standartní pokoje a my čekali téměř dvě hodiny na židlích, než je pro nás snaživé sestry uvolnily. Pro mě to bylo velmi kruté, protože noha v ortéze na úzké chodbě překážela a proto, že její poloha na zemi mi způsobovala nepříjemné bolesti. Na stole u sestřiček bylo již připraveno 15 hromádek . Každá obsahovala dva obvazy, infuzní láhev se sadou hadiček a roztok léku na bolest . Byla to jako návštěva v manufakturní továrně, každý měl své místo, žádné prodlevy a zmatky, přesně tip ťop. Po přidělení lůžka sem se s úlevou svalila na postel. Do operace mi v tu chvíli zbývali nějaké 4 hodiny. Hlad sem nepociťovala, ale žízeň tedy velikou. Ke každému pokoji patřilo vlastní soc. zařízení. Které ale velmi páchlo, ač tato místnost i celá nemocnice byla nová. Sestry se omlouvaly, ale páchlo to neskutečně, snad prý kanalizace. Na pokoji jsme na zdravou nohu dostaly punčochu, do které jsme se s obtížemi nasoukaly a pak už jen čekaly. První jela na operaci pravá kolena, pak levá. Když už na mě přišla řada, musela jsem se svléknout donaha, dostala sem včeličku do pozadí a musela spolknout dva prášky na sucho, bez zapití. Což mnohým šlo velmi ztuha, myslím, že jeden lok snad mohli povolit? Pak už mě vezli pod peřinou do předsálu. Kde mi přes tělo dali přeložené prostěradlo (na mé proporce to tedy bylo skoro málo)a sebrali peřinu a musela sem přelézt na operační lehátko. Dostala sem rozšavnou čepičku na vlasy. Odvezli mě do předsálku, kde mi napíchli kanylu a podvázali koleno takovým pásem (vypadalo to jako takový ten zpevňovací opasek, co mají machři v posilovnách). Toto lehátko je velmi úzké, takže člověku furt padají ruce a koleno, které sem nedokázala natáhnou a otočené na bok bolelo mi připravilo nepříjemné chvilky. Pak už jen převoz přímo na sál. Kde mě k lehátku přidali podpěrky na nohy a ruce, chvílemi mě i odkryli, tak sem si stále opakovala, že tam takových ženských denně vidí deset. No a pak už sem do žíly dostala cosi, po čem se mi točila hlava a pak něco, po čem sem usnula. Probrala sem se po hodině, kdy mi příšerně mlátila hlava ze strany na stranu, to mě probudilo. Nešlo to zastavit. Bylo to hrozné, ale někdo mi za jízdy ze sálu vysvětlil, že je to reakce na narkózu, že se to stává. Než jsme dojeli na pokoj, tak to přestalo a já byla úplně vzhůru a již jsem neusnula. Z počátku se mi v návalech vracela velmi silná bolest do kolene, ale asi po 5 minutách, když začal působit medikament na bolest, jež mi kapal do žíly, to přešlo a bylo to v pohodě. Pak už jsme si jen povídali se spolubojovnicemi na pokoji. Jedna se z narkózy probouzela s obrovským smíchem. Opravdový smích od srdce, tak nás prostě rozesmála a my se smály snad čtvrt hodiny v kuse a prodloužily si tak život s odoperovaným kolenem  Po dvou hodinách mi přinesli čaj a já si s chutí lokla, to bylo znamení, že mohu začít cvičit. Zjistila jsem, že nohu více propnu, ale k dokonalosti stále daleko. Paní rehabilitační nám ukázala pár jednoduchých cviků a pak i chůzi o berlích, jak správně našlapovat. Nebylo to nijak zvlášť bolestivé oproti tomu, co jsem prožívala doposud. Pro někoho, kdo tam šel s dlouhodobými menšími problémy to bylo trošku horší. Pak už jsem jen čekala, na návštěvu operatéra, doposud mi nikdo nebyl schopen říci, co s kolenem mám, tak sem byla napnutá. Dočkali jsme se až ve večerních hodinách, inu odoperovat patnáct kolen chvíli trvá.. Pan doktor se na pokoji zdržel asi 20 sekund, přičemž nám všem přidělil stejnou diagnózu: meniskus a vaz, u mě si otipoval, že to byly oba menisky. A pak že podrobnosti u něj na kontrole za pět dní. No, na to, že sem za ten den v nemocnici zaplatila 200,- za nadstandartní oddělení a pak po 30,- za návštěvu ortopeda a návštěvu anesteziologa (toho sem neviděla), tak sem se vůbec nic nedověděla. Netuším jak je to na operačním sále logisticky řešeno, zda si pan operatér třeba diktuje do zázn. zařízení, co operuje, a nebo mu to někdo zapisuje, ale určitě si odpoledne nemůže zapamatovat, co kterému z patnácti kolen bylo? Doma sem si přeložila za pomocí internetu svou operační zprávu a zjistila, že sem měla jen jeden meniskus a natržený křížový vaz. Nějak to nechápu, jak je možné, že tuto diagnózu měla i paní se mnou na pokoji a ta přišla bez berlí a bez bolestí. Prý jí to dělá problémy jen když chodí do schodů. Takže stejné diagnózy, naprosto odlišné projevy. V nemocnici jsme všechny ještě vyfasovali injekce s roztokem proti srážení krve, měly jsme si je samy píchat do břicha. Mně to problémy nedělalo, ale mnohým ano, tak se stávalo, že honem obvolávali známé, třeba veterináře, jen aby jim to někdo píchnul. Nikdo nás na to předem nepřipravil, bylo by to milejší. No, vraťme se k mému koleni, které se po cestě domů probralo k sobě a nebylo to příjemné. Ale domů, přes zamrzlý dvůr jsem dohopkala a zvládla sem i vyskotačit do schodů k ložnici. Nesteroidní antirevmatika jsem neužívala, jen jsem vydatně ledovala, to hodně pomáhalo, nohu neustále nahoře a ledovat. Po 24 hodinách se vše zlomilo a z hodiny na hodinu bolesti asi o 50% poklesly a já se ocitla opět asi tam, kde před operací. Neustále jsem cvičila, hlavně to propínání kolene mě zajímalo. Chůze s dvěma berlemi je zejména pro matky od rodiny dost nepříjemná. Nepřinesete si ani čaj ke stolu, každé zamíchání vařečkou a puštění berle znamená, že vám berle nevydrží opřené a pravidelně s rachotem padají k zemi. Můj mladší syn si pokaždé myslel, že sem upadla i já, chudák. Kontrola po pěti dnech proběhla opět v podobné mašinerii jako v nemocnici. V čekárně asi 20 lidí a člověk už si představuje, jak dlouho tam bude čekat, když všem těm lidem musí ten pan operatér vše vysvětlit a probrat tak, jak to slíbil po operaci. Těšila jsem se, že se dovím, jak dlouho budu „berlit“, kdy mohu na procházky se psy, jak dlouho bude trvat návrat zpět k normálnímu životu a co dělat , když bolí namožené svaly od věčného kulhání… Prdlajz! Sestry zvaly vždy pacienty do dvou šaten, mezi nimiž byla ordinace. V šatnách lehátko a tam vám v rychlosti odmotaly koleno. Přiběhl pan operatér z druhé šatny, mrkl na koleno, řekl „dobrý“. Zeptal se „Bolí to?“ Občas, ale pane doktore, mohu…to už sem křičela za odklusávajícím doktorem do druhé šatny…kdy mohu začít chodit na procházky? „Jak chcete, dělejte to, co vám to dovolí“ a už byl pryč. Tak sem začala dolovat informace ze sestry, která mi vyndávala stehy, kdy se mohu umýt? Zítra, ale jen osprchovat, zazelenila mi ranky po stezích. A kdy mohu odložit berle? To vám řeknou na rehabilitaci, tady máte žádanku, platí týden. Prosím třicet korun…a byla sem zase v čekárně. Foto po 4 dnech od operace