Dagmar Hortová

zdravotní sestra-instrumentářka Evropská oční klinika Lexum, Praha prosinec 2005 „…opravdu to stojí za to!” Brýle nebo LASIK? Toť rozhodnutí. Ráda bych se s Vámi podělila o pár pocitů jako zdravotní sestra, která v Lexum pracuje, ale zároveň pacient, který si prošel celým procesem, počínaje vstupním vyšetřením, pak operací a konče pocity, které jsou jen těţko popsatelné. Brýle jsem začala nosit v 1.ročníku SZŠ a asi jako kaţdý puberťák jsem se za ně styděla. To byla ještě doba, kdy na výběr byly dva druhy tlustých obrouček a to bylo vše. Po prvním porodu ve 25 letech jsem byla nucena začít brýle nosit stále, protoţe jsem nepoznávala známé na druhé straně ulice a zbytečně mi ujíţděla MHD, protoţe jsem nerozeznala jejich čísla. Po určité době jsem se s brýlemi sţila natolik, ţe mi přestaly vadit a překáţet. A to musím dodat, ţe jsem docela aktivní člověk, kterého baví sport, turistika, kolo, aerobik a řada jiných aktivit. Dokonce si dovolím říct, ţe díky době, která nám donesla mnoho nového zboţí do obchodů, jsem si vybírala brýle takové, které mi slušely a dodaly i jistý šarm. Kdyţ teď pátrám v paměti, našla bych asi jen dvě situace, kdy mi brýle vadily. Tou první byla doba, kdy mé dvě děti byly ve věku batolat a neustále mi je shazovaly z nosu. A tou druhou byla zima, kdy se brýle při přechodu ze zimy do tepla mlţí, a pak nic nevidíte. Prostě brýle mi přestaly vadit natolik, ţe kdyţ jsem je sundala, připadala jsem si divně, zkrátka jinak. Asi to všichni, co nosíte brýle, znáte. Takţe jsem nikdy o laseru nepřemýšlela. Aţ postupem času, kdyţ jsem začala pracovat v Lexum a poznávala jej takříkajíc „zevnitř“, jsem o tom začala uvaţovat. Kvalita a přístup jak lékařů, tak sester je na mnohem vyšší úrovni neţ v zařízeních, které jsem měla moţnost dosud poznat. Pacient není pacient, ale klient, který je opravdu středem zájmu a vţdy na prvním místě. Tomu je podřízeno skutečně vše. Jako sestra jsem také viděla úspěšnost prováděných zákroků a vzhledem k vysokému počtu zákroků s prakticky nulovými komplikacemi jsem se rozhodla LASIK podstoupit. V den „D“, i kdyţ jsem věděla, ţe mi nic nehrozí, a od pacientů, ţe to nebolí, jsem přesto byla lehce nervózní. Zákrok byl opravdu nebolestivý a trval pár minut. Asi 2 aţ 3 hodiny po zákroku jsem měla takový pocit, jako kdyţ Vás někdo píchne do oka a musíte ho zavřít. Ţádná bolest, jen trochu nepříjemné. A teď přichází na řadu pocity, které jsem uţ dlouho neznala. A to pocity takové, které jsou pro člověka, který brýle nenosí a vidí, zanedbatelné a nepostřehnutelné, ale pro nás „brejlovce“ úţasné a nádherné. Člověk si opravdu neuvědomuje, o co přichází, kdyţ to nezkusí. Začalo to jiţ večer v den. Leţela jsem v posteli, připravená ke spánku, tedy bez brýlí a čekala, neţ se uloţí zbytek rodiny. V televizi běţel film s titulky. Jindy bych viděla jen jakési rozmazané fleky, ale já ty malinké titulky uţ přečetla! A s nadšením koukala aţ do konce. Pak ráno otevřu oči, a aniţ bych si musela nejdříve nasadit brýle, vidím kolik ukazují hodin ručičky na budíku. Pak se projdu kolem okna a do očí mě uhodí nádherně ostré a jasné rohy domů. Nikdy bych nevěřila, co budu proţívat. Viděla jsem krásné obličeje lidí a rozeznala oči, nos a ústa. Rozpoznala jsem větve a listí v korunách stromů. Pro někoho opravdu maličkosti, ale pro nás „brejlovce“ velké věci! Neustále si vychutnávám ten pocit, kdy sedím, koukám a všechno mám tak jasné, ostré a krásné. S brýlemi jsem viděla taky dobře, ale takto ne. Teď se to nedá vůbec srovnat. Je to něco úplně jiného a kdo to nezkusí, neuvěří! Jsem uţ půl roku po zákroku a pořád se těch krásných, pro jiné všedních pocitů, nemůţu nabaţit. Děkuji všem, kteří mi tyto pocity umoţnili a přeji velké odhodlání všem, kterým tyto pocity chybí. Opravdu to stojí za to! Dagmar Hortová, Ostrava