Na dioptrie jsem přišel u dělostřelectva, říká herec Oldřich Vlach

Pan primář Novák je jedním z největších odborníků na oční operace u nás. Jak jste byl s péčí a přístupem spokojen Vy?

Byl jsem moc spokojen, s přístupem, operací, no a hlavně výsledkem. Občas mám pocit, že mi něco chybí a pak si uvědomím, že jsou to brýle! Už je vůbec nepotřebuji.

V čem Vás nový zrak obohatil, co Vám v životě usnadnil? Kdy vlastně začaly Vaše obtíže se zrakem?

Už jako malý kluk jsem si stěžoval, že špatně vidím a dokonce mě podezřívali z toho, že jiným závidím brýle. A tak to nechali být a až na vojně se to projevilo naplno. Nastoupil jsem totiž k dělostřelcům, tam mi kontrolovali přísně zrak a přišli na to, že potřebuji dioptrie. Časem se vada zhoršovala a navíc mi před dvěma lety paní doktorka objevila počínající šedý zákal. Někde jsem se dozvěděl, že se má šedý zákal nechat dozrát, což se pak ukázalo býti nesmyslem, a tak jsem se následně dostal k panu primáři Novákovi, který mi doporučil operaci a já si výsledek nemůžu vynachválit, protože to je to zkrátka úžasné. Navíc se po operaci šedého zákalu přestala projevovat i moje tupozrakost. Díky operaci jsem odhodil brýle a vůbec je nepotřebuji. Řídím bez nich auto a především se mi hodně ulevilo při dabování, kdy nemusím přeostřovat na obrazovku a text s brýlemi. Takhle je to bez problémů.

Pokud byste dnes věděl, jak operace probíhá a co Vám přinese, rozhodl byste se pro ni již dříve?

Kdybych věděl, jaké má operace očí výhody, nejspíš bych na ni šel už dávno. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na pana primáře Nováka, nemůžu si ho vynachválit.

Která z Vašich rolí Vám byla nejvíc blízká a která naopak vůbec?

To se takhle nedá říct, na to já nerad odpovídám. Není to až tak o jednotlivých rolích. Já si spíš pamatuji ty spolupráce jako celek, role se mi spojí v paměti s tím, kdo u toho byl, jaká parta. Ale role přijdou, odejdou. Velice rád vzpomínám na tvorbu s Jiřím Grossmannem, na Evalda Schorma vzpomínám také rád, na mého kamaráda Jiřího Menzela, kterému vděčím za hodně... než aby se člověk vytahoval, že hrál Hamleta. Tak ano, hrál jsem ho. Byl to trochu boj s divákem, všichni čekali nějakého krásného blonďáka a já je vždycky musel přeprat.

Jak jste se vlastně dostal k herecké profesi?

Já jsem venkovský kluk a v podstatě už na škole jsem začal hrát pohádky a pak ochotničit. A jeden zkušený ochotník, který viděl dál než jen za roh, mi řekl, ať zkusím školu v Praze. Poprvé se mnou vyrazili dveře a pak až z vojny jsem jako mazák udělal zkoušky na DAMU. To už jsem věděl, že jde i o drzost, nejen o talent, a tak mě přijali. Pak jsem se dostal k panu profesoru Nedbalovi, kterému vděčím za moc, ten mě doporučil do Divadla Na zábradlí, kde jsem už během školy dva roky hrál, a pak jsem dostal angažmá v roce 1966, když jsem školu skončil a zakotvil tam. Byla to krásná léta, když jsme jezdili po světě, byli jsme slavní... Pak přišla okupace a všechno nám zhatila. My jsme byli divadlo kontrarevoluční na prvním místě, s Václavem Havlem jako dramaturgem a dramatikem, v podstatě se tam i kolem Grossmanna soustředili místní disidenti. A tak nás skoro zavřeli, nakonec k tomu nedošlo jen díky řediteli doktoru Vodičkovi a národnímu umělci mimu Ladislavu Fialkovi. I když jsme se, pravda, potáceli ve všelijakých proudech. Až pak přišel Evald Schorm, což nás znovu zvedlo nahoru do plné výše, no a v 89. roce se to všechno promíchalo, divadlo vzalo úplně jiný směr a já jsem dostal ano na Vinohradech, kde mě trpí dodneška.

Na čem v současné době pracujete?

Nyní zkouším na Vinohradech v divadle s Tomášem Töpferem hru Soused v nesnázích, což je komedie. Máme již brzy premiéru, 21. března, takže máme co dělat. A k tomu ještě samozřejmě dabuji a také chodím do rádia, kde nemusím nosit brýle na čtení textu – už jsme zase u toho. Jak říkal pan Hrabal, kruh se uzavřel.