Psychické dopady Vojtovy metody
Dobrý den.
Ráda bych se zeptala, zda někdo zkoumal dopady Vojtovy metody aplikované v dětství na psychiku dospělých. Je mi 21 let, Vojtovu metodu jsem prý cvičila do 1 roku, údajně kvůli nadměrnému svalovému napětí. Jsem přesvědčená o tom, že naše zkušenosti z dětství se v dospělosti prostě musí projevit, zvlášť pokud jde o něco tak bolestivého.
Pozoruji na sobě mnoho zvláštních reakcí, které podle mě s tímhle "mučením" mohou souviset.
První z nich je můj strach z lékařů. Cítím nedůvěru ke všem lékařům, které navštěvuji, ze zubařů mám takovou hrůzu, že v ordinaci pláču.
Za svůj život jsem si nezlomila ani jednu kost, jak jsem na sebe opatrná.
Vždycky jsem si myslela, že se jedná o strach z bolesti.
Před rokem a půl se ale situace dost změnila, našla jsem si přítele, ke kterému jsem se nastěhovala, dokonce jsme se zasnoubili. Můj přítel byl dominantní a já jsem s ním přišla na velmi zvláštní věc - jsem masochistka.
Ačkoliv náš vztah dávno skončil, nedokážu se už vrátit k potěšení z "normálního" sexu, něžnosti mi při tom dokonce úplně kazí náladu. Strach ze zubaře, konfliktních situací, výšek apod. mám ale pořád... Zvláštní kombinace, že?
Další věcí, která mě trápí, je můj vztah s rodiči, tedy především s mámou. V mém životě byla vždycky zlá máma a hodný táta. Když se nad svým dětstvím zamyslím rozumově, nevidím moc důvodů, proč bych právě já měla být nespokojená. Když jsem něco provedla, samozřejmě přišel trest, stejně jako u všech ostatních. Byl ale velký rozdíl v tom, jak mě trestal táta a jak máma. Můj táta mi vysvětlil, proč to bylo špatně a jaké budou následky (třeba žádné kapesné). Moje máma mě zbila.
Nedělám si iluze, že moje vzpomínky jsou pravdivé, čas a emoce je vždycky trochu pozmění. Navíc když teď vidím své rodiče vychovávat mou mladší sestru, zjišťuji, že jí táta dává na zadek stejně často jako máma a stejně často s ní také mluví. Tak proč já mám představu, že to bylo u mě jinak? Může to být tím, že Vojtovu metodu se mnou cvičila jen máma?
Posledním tématem, které mě trápí, je moje vzdělávání. V internetovém fóru na téma Vojtova metoda jsem si přečetla, že může způsobit poruchy soustředění, napadlo mě tedy, že moje problémy se studiem s ní mohou také souviset. Jsem velmi nadaná a inteligentní. Od 2 let jsem zpívala ve sboru, od 4 jsem hrála na klavír, věnovala se tanci, plavání, divadelnímu kroužku, novinařině, cyklistice... Bylo toho spousta, ale po pár měsících jsem toho vždycky chtěla nechat, byla jsem z toho najednou znuděná. V jedenácti letech jsem nastoupila na osmileté gymnázium, ve 13 letech jsem se zúčastnila IQ testu s výsledkem 140. Ve škole jsem ale měla obrovské problémy s letopočty, historickými jmény, slovíčky... Prostě se vším, co si člověk musel prostě pamatovat. Dodnes nechápu, že jsem prolezla z chemie a zeměpisu, protože znám asi jen 5 prvků z tabulky a zeměpisné názvy jdou úplně mimo mě. Vymlouvala jsem se, že mě ty předměty nebaví, ale nebyla to pravda. Já jsem si to prostě nepamatovala. Ještě výraznější paradox vidím ve svém studiu češtiny. V posledním ročníku gymnázia jsem se dostala do celostátního kola češtinářské olympiády. Sloh a mluvnice byly a dodnes jsou mými koníčky. Stejně tak četba. Z literatury jsem ale většinou mívala známky kolem 3, protože jsem sice knížku přečetla a dokonale pochopila, ale nedokázala jsem ji přiřadit k literárnímu směru, často jsem si nevzpomněla ani na jméno autora...
Děkuji za jakýkoliv názor, připomínku, doporučenou literaturu...
Zuzka
Ráda bych se zeptala, zda někdo zkoumal dopady Vojtovy metody aplikované v dětství na psychiku dospělých. Je mi 21 let, Vojtovu metodu jsem prý cvičila do 1 roku, údajně kvůli nadměrnému svalovému napětí. Jsem přesvědčená o tom, že naše zkušenosti z dětství se v dospělosti prostě musí projevit, zvlášť pokud jde o něco tak bolestivého.
Pozoruji na sobě mnoho zvláštních reakcí, které podle mě s tímhle "mučením" mohou souviset.
První z nich je můj strach z lékařů. Cítím nedůvěru ke všem lékařům, které navštěvuji, ze zubařů mám takovou hrůzu, že v ordinaci pláču.
Za svůj život jsem si nezlomila ani jednu kost, jak jsem na sebe opatrná.
Vždycky jsem si myslela, že se jedná o strach z bolesti.
Před rokem a půl se ale situace dost změnila, našla jsem si přítele, ke kterému jsem se nastěhovala, dokonce jsme se zasnoubili. Můj přítel byl dominantní a já jsem s ním přišla na velmi zvláštní věc - jsem masochistka.
Ačkoliv náš vztah dávno skončil, nedokážu se už vrátit k potěšení z "normálního" sexu, něžnosti mi při tom dokonce úplně kazí náladu. Strach ze zubaře, konfliktních situací, výšek apod. mám ale pořád... Zvláštní kombinace, že?
Další věcí, která mě trápí, je můj vztah s rodiči, tedy především s mámou. V mém životě byla vždycky zlá máma a hodný táta. Když se nad svým dětstvím zamyslím rozumově, nevidím moc důvodů, proč bych právě já měla být nespokojená. Když jsem něco provedla, samozřejmě přišel trest, stejně jako u všech ostatních. Byl ale velký rozdíl v tom, jak mě trestal táta a jak máma. Můj táta mi vysvětlil, proč to bylo špatně a jaké budou následky (třeba žádné kapesné). Moje máma mě zbila.
Nedělám si iluze, že moje vzpomínky jsou pravdivé, čas a emoce je vždycky trochu pozmění. Navíc když teď vidím své rodiče vychovávat mou mladší sestru, zjišťuji, že jí táta dává na zadek stejně často jako máma a stejně často s ní také mluví. Tak proč já mám představu, že to bylo u mě jinak? Může to být tím, že Vojtovu metodu se mnou cvičila jen máma?
Posledním tématem, které mě trápí, je moje vzdělávání. V internetovém fóru na téma Vojtova metoda jsem si přečetla, že může způsobit poruchy soustředění, napadlo mě tedy, že moje problémy se studiem s ní mohou také souviset. Jsem velmi nadaná a inteligentní. Od 2 let jsem zpívala ve sboru, od 4 jsem hrála na klavír, věnovala se tanci, plavání, divadelnímu kroužku, novinařině, cyklistice... Bylo toho spousta, ale po pár měsících jsem toho vždycky chtěla nechat, byla jsem z toho najednou znuděná. V jedenácti letech jsem nastoupila na osmileté gymnázium, ve 13 letech jsem se zúčastnila IQ testu s výsledkem 140. Ve škole jsem ale měla obrovské problémy s letopočty, historickými jmény, slovíčky... Prostě se vším, co si člověk musel prostě pamatovat. Dodnes nechápu, že jsem prolezla z chemie a zeměpisu, protože znám asi jen 5 prvků z tabulky a zeměpisné názvy jdou úplně mimo mě. Vymlouvala jsem se, že mě ty předměty nebaví, ale nebyla to pravda. Já jsem si to prostě nepamatovala. Ještě výraznější paradox vidím ve svém studiu češtiny. V posledním ročníku gymnázia jsem se dostala do celostátního kola češtinářské olympiády. Sloh a mluvnice byly a dodnes jsou mými koníčky. Stejně tak četba. Z literatury jsem ale většinou mívala známky kolem 3, protože jsem sice knížku přečetla a dokonale pochopila, ale nedokázala jsem ji přiřadit k literárnímu směru, často jsem si nevzpomněla ani na jméno autora...
Děkuji za jakýkoliv názor, připomínku, doporučenou literaturu...
Zuzka
